Stanislav Diviš - Nechtěné doteky
31/3 - 30/4 2016
Výstava takřka básnicky nazvaná představuje v průřezu dosavadní tvorbu jedné ze zásadních osobností české malby, Stanislava Diviše. Tento razantní umělec je v našem kulturním prostředí známý především jako představitel ryzí malířské abstrakce, nezanedbatelná je však také jeho činnost pedagogická a sféra hudební – Stanislav Diviš působí už řadu let jako frontman legendární kapely Krásné nové stroje.
Pokud se pokusíme nahlédnout jeho uměleckou dráhu chronologicky, zjistíme, že cesta k tomuto suverénnímu malířskému projevu a dráze umělce nebyla nijak přímočará. Stanislav Diviš se narodil v roce 1953 v Kutné Hoře. Po studiích na tamní Střední průmyslové škole se na Akademii výtvarných umění hlásí nejprve několikrát marně. Když nakonec úspěšně zkoušky složí a přiblíží se mu vidina pro kariéru umělce v dobách totality naprosto nezbytného oficiálního vzdělání, začíná působit jako hlavní organizátor tzv. Konfrontací. Pololegálních výstav, které byly jakousi platformou výtvarného undergroundu 80. let. Především díky těmto aktivitám, které byly tak cenné pro vývoj českého umění, školu nakonec nedokončí, a ocitá se opět se svojí touhou tvořit v mrtvém bodě. Oficiálně být umělcem nemůže, o to více se jím však stává ve skutečnosti. Neúnavně maluje a stejně intenzivní jsou i jeho organizační počiny. Řada Konfrontací, jež ve svém finále představovala nepovolenou přehlídku tvorby více než osmdesáti umělců, nakonec vyústila v roce 1987 v založení skupiny Tvrdohlaví. Ta spojila deset umělců z řad studentů a absolventů pražské Akademii a UMPRUM, a vytvořila tak jednu z nejvěhlasnějších výtvarných skupin 2. poloviny 20. století. Trvání Tvrdohlavých bylo krátké, leč zásadní. Silné osobnosti sdružené pod společnou „hlavičkou“ pár let po pádu režimu demokraticky odhlasovaly ukončení skupinového působení a vydaly se každá po své vlastní tvůrčí dráze. Přesto tato skupina je dodnes ikonou umělecké generace 80.a 90. let a díla jejích členů patří k tomu nejlepšímu, co vývoj polistopadového umění nabízí.
V 90. letech se Stanislav Diviš na Akademii vrací, tentokrát jako pedagog. Působí zde spolu se skupinovým kolegou Jiřím Davidem v ateliéru současných tendencí. Druhé pedagogické působení je spojeno s Vysokou školou umělecko-průmyslovou, kde několik let vedl ateliér malby.
Výstava v Trutnově je výběrem z šesti tematických cyklů. Dva z nich „Zbytky“ a „Nechtěné doteky“ se nakonec promítly i do jejího názvu. Pro Divišovu tvorbu je vytváření obrazových řad typické. Jeho malba nestaví na intuici, ale na konceptuálním přístupu. Vznikají tak neuzavřené a neustále se rozrůstající skupiny děl spojené stejným obsahovým východiskem. Svoji tvůrčí metodu nakonec sám autor označil jako „vědecký realismus“. Zpracovává konkrétní náměty, kterých se přísně drží, jeho tvůrčím zásahem je především estetizace těchto motivů. Stěžejním cyklem jsou Spartakiády. Zde vychází z nalezených nácvikových sešitů pro nikdy nerealizovanou Spartakiádu plánovanou na rok 1990. Důsledným dodržením nákresů přenáší monstrózní totalitní fenomén se svojí hrůzně fascinující atmosférou na plátno. To můžeme bez znalosti souvislostí vnímat jen jako nezobrazivé či abstraktní vyjádření, čistě estetickou hru. Přesto však kdesi pod povrchem dýchá skutečnost, ze které tento cyklus vychází. Jde o realitu přetavenou do podoby znaku, kterému divák nemusí rozumět, ale vnímá sílu jeho významu podvědomě.
Podobným způsobem jsou motivovány i ostatní cykly. V případě Zbytků se autor dotýká tématu i v našem kraji nyní aktuálního. Inspirací pro obrazy cyklu Zbytky byly staré vzorníky z jedné zaniklé textilní továrny v Aši. Stanislav Diviš fascinován řádem a vizuální podobou těchto vzorníků přenáší jejich podobu na plátno a znovu skrytě oživuje zašlou krásu těchto katalogů, které v sobě nesou cosi z původního lesku věhlasných textilních fabrik v pohraničí. Tento autorův přesun ze sociálně kulturní roviny do sféry umělecké tvorby je jednou z jeho proslulých transformací.
Jak už jsem zmínila, takový způsob práce není intuitivní, hlásí se s nadsázkou k vědě, ale jak už to v umění bývá, nese sebou velkou porci mystiky a jiného druhu citlivosti. Přes promyšlenost těchto děl, zůstává zde díle velký prostor pro dobrodružství. Je to především díky tomu, že Stanislav Diviš je výsostným koloristou, jeho plátna jsou doslova oslavou barvy, a to nejen jejích hodnot estetických, ale také symbolických.
Na závěr mi dovolte zmínit, že tato výstava je zasvěcena nejen tomu, co Stanislav Diviš tvoří, ale je také pomyslnou poklonu tomu, čím pro české výtvarné umění je. Cenné je nejen jeho umělecké hledání pravdy cestou vědeckého realismu, neméně vzácná je však konzistentnost jeho životních a tvůrčích přístupů. Jako hlavní organizátor a iniciátor svobodných akcích v dobách nesvobody významně přispěl k dnes už tak samozřejmě přijímané možnosti hledat a zobrazovat pravdu v umění.
Lucie Pangrácová