Michal Šmeral, Martin Skalický: Rozzářené noci, temné dny

9/4 - 6/5 2015

Rozzářené noci, temné dny

je název společné výstavy dvou mladých sochařů, absolventů ateliéru figurativního sochařství Fakulty výtvarného umění VUT v Brně. Od dob školení těchto umělců pod vedením Michala Gabriela už uplynulo více než deset let a mezitím oba vyzráli v nepřehlédnutelné osobnosti českého sochařství.

Tito dva autoři spolu nevystavují poprvé a je to pochopitelné, neboť jejich spojení se ukazuje být velice  obohacujícím. Oba spojuje ironická nadsázka v rovině tématu i zpochybnění klasického média, experimentování a hledání nových výrazových poloh běžně užívaných materiálů. Vratká rovina, na níž se jejich práce pohybují, balancujíce přitom mezi vážností, poetikou a sarkastickým nadhledem, propojuje rozdílná tvůrčí východiska  v jeden kompaktní celek.

Oba vystudovali figurativní sochařství a museli se tak vypořádat s anatomií a se zobrazivým vyjádřením jako takovým. Přesto, nebo možná právě proto, takzvaně reálná figura zaujímá v jejich tvorbě především podobu výchozího bodu, námětu, který je přetvářen, deformován a parodován. K parodii se však autor může dopracovat až tehdy, kdy parodované detailně pozná. Martin Skalický dokonce zakončil studium  diplomovou prací náležící do oblasti hyperrealistického sochařství. Jeho následující volná tvorba se však ubírala naprosto odlišným směrem. Věnuje se postupům, které se klasické figuře vyhýbají, obcházejí ji obloukem a  zanechávají ji kdesi v dálce, i když na dohled. Vzniká tak série nazvaná Zhmotněný výdech, která představuje sochy

a sousoší po vzoru postaviček Toy Story ušitých z látky a až potom zalévaných do epoxidu.

Látky v epoxidu, ale i nečekaně zpevněné plyšové hračky v laminátu jsou objekty pohrávající si s materiálovou transformací, zároveň jsou to prostředky pomocí nichž autor přetváří tradiční  náměty  jako jsou otec a syn, lovecká sezóna, snímání z kříže- zlehčuje je a zároveň nepomíjí jejich obsah, hledá aktuální polohu, při níž

se s tématem vypořádává.

Od stylizace přechází v sérii nazvané Geometrický akt ke schematizaci. Kosočtverce, v jeho díle fungují ve svém symbolickém významu pro ženský akt a zároveň jsou dekorem a ornamentem. Ve Skalického pojetí však ornament není zločin, jak hlásala jedna zarytá umělecká generace, ale je konstrukčně fungujícím prvkem, který sice působí esteticky a vizuálně zdobně a zároveň se ze své dekorativní podstaty vymiňuje. A najednou si uvědomíme, jako sílu má materiálové pojetí, že symbol, který je ve školním sešitě a na oprýskané zdi vulgarismem, může být  převeden do patřičného materiálu dokonce i šperkem.

Práce Michala Šmerala jsou v mnohém s přízněné, především v míře používané nadsázky a ironie. Také on

se přes hru se sochařským médiem a experimenty dostává k hlubině sdělení. Koneckonců je to bývalý speleolog. Odtud tedy možná vyvstala  krápníkovitá podoba mnohých jeho objektů.

Vrstvení hmoty, zakrývání místo odhalování, zdánlivé znepřehledňování zachycovaného pomocí dalších vrstev materiálu paradoxně pomáhá  nalézat i další významové vrstvy skutečnosti.

Živelnost a spontánnost Michalových prací stojí vlastně v kontrastu k limitům sochařství. Není přitom vůbec snadné tvořit spontánně, jste-li sochařem. Touha vyjádřit se nevázaně a odvážně může často narazit na technologická omezení. Michalovi se však daří pomocí překračování zavedených postupů vytvářet expresivní uvolněné artefakty. Využívá pro tyto účely skutečné předměty běžného života, které přetavuje v nové kreace jako je tomu například v objektu vytvořeném z židlí zalitých do sádry nebo v krajině sestavené dětských hraček a sochařských polotovarů. Jiná díla zase vychází z živelného lití umělých pryskyřic a působí jako malba v prostoru.

Výstava byla nazvána Rozzářené noci temné dny. Za tímto poetickým paradoxem, jak už tomu často v tvorbě Skalického a Šmerala bývá, se skrývá také poezie všedního dne. Po temných dnech těžké práce na zakázku, pracují za rozzářených světel ve svém ateliéru na své volné tvorbě. Vznikají tak artefakty, které jsou trochu pop-artové a trochu přitom parodií pop-artu, trochu klasické a přitom inovují běžné sochařské postupy, především však jsou odvážné, vtipné a svěží. Promlouvají provokativním výtvarným jazykem jakoby nám chtěly říct: neberte to všechno tak moc vážně a zároveň naléhavě cítíme, že nám sdělují něco velmi důležitého a závažného.

Lucie Pangrácová

ředitelka Galerie města Trutnov