Julie Winterová-Mezerová

26/6 - 30/8 2014

Stejně jako v uplynulých letech je i v tomto roce na letní měsíce připravena krajinářská výstava. Tentokrát je představen výběr z tvorby malířky Julie Winterové Mezerové. Přestože rodačka z Úpice velkou část života prožila v Praze a dosáhla úspěchu i v zahraničí, především v Paříži, zůstala svému rodnému kraji ve svém díle věrná. Její práce jsou prodchnuty obdivem ke krajině Krkonoš a Podkrkonoší a po výtvarné stránce řadí J. W. Mezerovou k nejlepším autorkám své doby.

Výstava je pořádána ve spolupráci s Městským muzeem a galerií J. W. Mezerové v Úpici.

Julie Winterová-Mezerová

28. 2. 1893 v Úpici - 2. 5 . 1980 v Trutnově

Juliána Winterová, nejstarší z dětí rodiny Winterovy z úpického Podměstečka, přišla na svět poslední únorový den roku 1893. Obecnou (1899 - 1905) i měšťanskou školu (1905-1907) vychodila s výborným prospěchem v Úpici. Právě řídící učitel měšťanské školy pomohl přesvědčit rodiče Winterovy, aby poslali dceru, jejíž výtvarný talent byl nepřehlédnutelný, studovat. Julie nastoupila v roce 1907 na Městské dívčí lyceum v Hradci Králové,

po jehož absolutoriu zamířila na tzv. speciálku Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Všeobecnou školu kreslení u Josefa Schussera dokončila v závěru roku 1914 a státní závěrečné zkoušky pro učitele kreslení na dívčích středních školách úspěšně absolvovala 11. - 19. února následujícího roku.

Na své první učitelské místo nastoupila v pražských Holešovicích, následně pak učila ještě na několika dalších školách.

V roce 1919 se Juliin život změnil. Vdala se za mladého architekta Aloise Mezeru. Žák Josipa Plečnika, nadaný projektant a úspěšný autor mnoha správních budov, zajistil Julii potřebné finanční zázemí - opustila pedagogickou dráhu a začala si plnit sny o svobodné tvorbě.

První výstava, na níž prezentovala svou tvorbu i Julie Winterová - Mezerová, proběhla v Obecním domě v Praze v roce 1921. Téhož roku se stala zakládající členkou Kruhu výtvarných umělkyň a její účast nejen na výstavách tohoto spolku se v následujících letech stala pravidlem. Výstavy byly provázeny velkým zájmem a zároveň rozpaky provázejícími otázku ženského umění.

Další důležitý zlom v Juliině kariéře přišel v roce 1923, kdy s manželem cestovala do Paříže. Francouzská metropole malířku okouzlila. Se svými uměleckými kolegyněmi vystavovala poprvé ve Fabrově galerii. Následně se uskutečnila reprezentativní výstava československého umění v Paříži v muzeu Jeu de Paume, kde se kromě Mezerové a Kupky představili i další výtvarní umělci - Šíma, Čapek, Zrzavý, Kremlička, Špála a Filla.

V roce 1927 se Julie prezentovala na Pařížském salonu dvěma drobnými díly. Prvosenky a Jahůdky, obrazy s pro ni typickou květinovou tematikou, sklidily velký ohlas. Od té doby pravidelně vystavovala na Podzimních salonech, stala se v Paříži členkou Salonu neodvislých a Salonu francouzského umění, roku 1930 Salonu des Tuillerie, v roce 1937 byla jmenována členkou Podzimního salonu. Cestování, tvorbě a organizační práci věnovala malířka všechen svůj čas.

Zahraniční uznání se odrazilo i doma. Ve 30. letech se Julie Winterová Mezerová stala v Praze členkou Ústředního spolku českých profesorů, Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, působila v Syndikátu výtvarníků a Hospodářském svazu architektů, malířů a sochařů. V tomto období vystavovala také dvakrát samostatně v pražském Topičově salonu, kde koupila Juliin obraz poprvé Národní galerie (Červená muchomůrka). Ještě před vypuknutím II. světové války, byla pozvána k vystavování na Světové výstavě v Paříži, kde si její obraz Matka vysloužil pochvalné kritiky.

Válečné a poválečné období přineslo Julii řadu zdrcujících ran. Zemřeli jí oba rodiče i manžel. Převrat v roce 1948 jí vzal kontakty se světem za západní československou hranicí. Malířčino přátelství s Hanou Benešovou a dalšími významnými osobnostmi první republiky nemohlo zůstat bez důsledků. Přesto každý rok posílala několik obrazů do Podzimního salonu, do Salonu malířek, sochařek a dekorativních umělkyň v Paříži. Jen díky přátelům v zahraničí se Julii podařilo občas vycestovat - například v roce 1958 na Expo v Bruselu, v roce 1972 se účastnila Osmé velké ceny Azurového pobřeží v Cannes, kde ji porota zařadila mezi velké finalisty.

Neúnavně však pracovala, inspiraci čerpala při dlouhodobých pravidelných pobytech v rodném Podkrkonoší a vystavovala v Praze, Trutnově, České Skalici, Úpici, Karlových Varech, Žamberku a v řadě dalších měst. Nakonec došlo i na oficiální ocenění - v roce 1968 bylo Julii Winterové - Mezerové propůjčeno za celoživotní malířskou tvorbu vyznamenání za vynikající práci.

S přibývajícími lety se Paní malířka, jak se v Úpici Julii Winterové - Mezerové říkalo, vracela do rodného kraje čím dál tím raději. Řadu svých děl věnovala školám a dalším institucím v regionu, velký soubor svých pláten darovala přímo městu Úpice. Pochována je po boku svého manžela Aloise na úpickém hřbitově.

Mgr. Jana Nešněrová, ředitelka Městského muzea a galerie Julie W. Mezerové v Úpici